Sociální ochrana 2.0: dávky v nezaměstnanosti a dávky zaručující minimální příjem

Sociální ochrana zahrnuje celou řadu peněžních a věcných nároků. Tato zpráva se zaměřuje na dávky v nezaměstnanosti a dávky zaručující minimální příjem určené pro osoby v produktivním věku. Patří mezi ně dávky v nezaměstnanosti nižšího stupně ve dvanácti členských státech, kde se tyto dávky vyplácí osobám, jimž skončil nárok na dávky vyššího stupně nebo které na takové dávky nedosáhnou. Tyto dávky zmírňují pokles příjmu v důsledku nezaměstnanosti a zabraňují klesnutí příjmu pod určitou úroveň. Zpráva zkoumá nedostatky v pokrytí a nečerpání a nedostatečnost dávek i to, jak jsou tyto dávky provázány s nároky a přístupem ke službám. Zabývá se digitálním podáváním žádostí, zamítnutími žádostí, finančními pobídkami i odrazujícími faktory pro příjemce dávek, pokud jde o jejich zapojení do pracovního procesu nebo odborné přípravy, a charakteristikami příjemců.
 

Politické souvislosti

Smlouva o Evropské unii potvrzuje odhodlání členských států dodržovat základní sociální práva stanovená v Evropské sociální chartě, včetně zlepšování sociálního zabezpečení a ochrany před chudobou a sociálním vyloučením. Mezi cíle Akčního plánu pro evropský pilíř sociálních práv z roku 2021, jichž má být dosaženo do roku 2030,[t] patří: „snížení počtu osob ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením alespoň o 15 milionů“ a „to, že by mělo být zaměstnáno alespoň 78 % obyvatel ve věku 20 až 64 let“. Doporučení Rady z roku 2019 o přístupu pracovníků a osob samostatně výdělečně činných k sociální ochraně navrhuje, aby členské státy zajistily všem pracovníkům a osobám samostatně výdělečně činným přístup k přiměřené sociální ochraně. Doporučení z roku 2023 o přiměřeném minimálním příjmu zajišťujícím aktivní začlenění vyzývá členské státy, aby modernizovaly systémy minimálního příjmu. Skupina na vysoké úrovni pro budoucnost sociální ochrany a sociálního státu v EU, která byla zřízena v roce 2021, poukazuje na souvislosti mezi peněžními dávkami a přístupem ke službám a zasazuje se za přístup založený na sociálních investicích.
 

Klíčová zjištění

• Sociální dávky snížily podíl osob ve věku od 16 do 64 let ohrožených chudobou v EU na polovinu, a to z 31 % (po zdanění a před transfery) na 15,5 % (po zdanění a transferech).
   
• Celkově přibližně dvě třetiny nezaměstnaných nepobírají žádné dávky ani podporu, přičemž jejich podíl se pohybuje od méně než poloviny ve čtyřech členských státech do nejméně tří čtvrtin v šestnácti členských státech. Osoby, které byly dosud zaměstnány jen krátce nebo vůbec (především mladí lidé), osoby samostatně výdělečně činné, osoby s nestandardními formami práce nebo dlouhodobě nezaměstnaní často nemají nárok na dávky v nezaměstnanosti vyššího stupně nebo na dávky v nezaměstnanosti nedosáhnou vůbec.
   
• U dávek v nezaměstnanosti vyššího stupně se požadovaná doba přispívání pohybuje od šesti měsíců či méně (v šesti členských státech) do dvou let (ve třech členských státech). Minimální doba pobírání dávek po dvou letech přispívání se pohybuje od pěti měsíců či méně (v osmi členských státech) do nejméně devíti měsíců (v deseti členských státech).
   
• Mezi skupiny, které se potýkají s nedostatečnými dávkami zaručujícími minimální příjem, patří domácnosti s nízkými příjmy nebo majetkem (u nichž došlo k nárůstu hodnoty jimi vlastněné nemovitosti) nad hranicí nároku, skupiny cizích státních příslušníků (státních příslušníků třetích zemí s povolením k dočasnému pobytu či občané EU hledající práci) a bezdomovci.
   
• U žádného členského státu nebylo zaznamenáno, že by dávky zaručující minimální příjem pobíralo více než 80 % oprávněných osob. Zdá se, že nečerpání dávek je méně rozšířené u dávek v nezaměstnanosti vyššího stupně.
   
• Proaktivní přístup úřadů k vymáhání přeplatků kontrastuje s jejich snahou identifikovat osoby, které dávky nečerpají, i když by na ně měly nárok, pokud by o ně požádaly.
   
• Dávky v nezaměstnanosti se pohybují od 50 do 90 % výše předchozích příjmů. V patnácti členských státech se jejich výše v průběhu času snižuje. Od roku 2023 několik zemí zavedlo rychlejší snižování výše dávek. Vyplácené částky nesmí přesáhnout 60 % národní průměrné mzdy v téměř polovině členských států. Automatická valorizace se uplatňuje u dávek zaručujících minimální příjem v patnácti členských státech a u dávek v nezaměstnanosti v osmi členských státech.
   
• V téměř všech identifikovaných systémech bylo zamítnuto nejméně 10 % žádostí o dávky zaručující minimální příjem a o dávky v nezaměstnanosti, a to obvykle proto, že žadatel nesplňoval požadavky na majetek nebo příjmy nebo jím předložené dokumenty byly nedostatečné.
   
• O dávky zaručující minimální příjem a o dávky v nezaměstnanosti lze žádat on-line, s výjimkou tří členských států. Přestože žádosti je stále možné podávat i osobně, byly zjištěny případy, kdy jsou některé kroky výhradně digitální.
   
• Digitální podávání žádostí představuje problém, zejména pro starší osoby, osoby se zdravotním postižením, nízkým dosaženým vzděláním nebo nízkými příjmy, bezdomovce nebo osoby žijící na venkově, kde je přístup k internetu obtížný.
   
• Pokuty za nesplnění požadavků na aktivitu, jako je například účast na školení, jsou obvykle ukládány 1–6 % příjemců dávek ročně.
   
• Mezi příjemci dávek zaručujících minimální příjem jsou nejvíce zastoupeny osoby žijící v domácnostech sestávajících z pouze jedné dospělé osoby, ženy a cizí státní příslušníci. Příjemci dávek v nezaměstnanosti jsou častěji státní příslušníci dané země a muži, v posledním desetiletí však v několika členských státech získaly převahu ženy. V některých zemích se současně prodloužila doba pobírání dávek a snížil se počet jejich příjemců.
   

Politické ukazatele

• V zájmu zajištění základní životní úrovně a posílení sociálního začlenění a vyhlídek na zaměstnání by sociální ochrana měla jít nad rámec pouhého umožnění přežití. Pro dosažení tohoto cíle a zajištění různých potřeb je velmi zásadní zajistit přístup k podpůrným službám.
   
• Narušení přiměřenosti příjmů lze zabránit automatickou valorizací, zejména u dávek zaručujících minimální příjem, na kterých jsou lidé obvykle závislí delší dobu.  To je důležité pro zajištění rovnosti žen a mužů, protože ženy jsou mezi příjemci těchto dávek zastoupeny ve větší míře. Valorizace by měla reagovat na náhlé změny inflace a vzít v úvahu, že inflace postihující domácnosti s nízkými příjmy, může být vyšší než udávají obecné indexy spotřebitelských cen.
   
• Složité systémy dávek vyžadují vynaložení značného úsilí na poskytování informací a přispívají k vyšší míře zamítnutí žádostí a nečerpání dávek. Tento problém lze řešit zkoumáním důvodů zamítnutí a rozšířením pokrytí tím, že se kritéria pro přiznání dávek stanou srozumitelnějšími a automatizovanými.
   
• Digitální podávání žádostí může zlepšit přístup k dávkám, může však také vytvářet nerovnosti a omezit možnosti identifikace potřebné podpory při osobním setkání. V zájmu řešení tohoto problému je zapotřebí prozkoumat inovativní způsoby digitálního zapojení žadatelů, přičemž zdroje uvolněné digitalizací lze využít ke zlepšení přístupu digitálně vyloučených skupin.
   
• Motivace k „vyčerpání“ nároku na dávky v nezaměstnanosti před nástupem do zaměstnání by měla být omezena zvýšením flexibility, například zajištěním toho, že zbývající dávky v nezaměstnanosti bude možné čerpat během dalších období nezaměstnanosti.